Janu Husovi a jeho učení se přisuzuje, že do počátku 16. století se až 90 procent obyvatel českých zemí obrátilo z katolictví na protestantství.
Narodil se v roce 1369, byl to kněz, teolog, filozof a církevní reformátor.
Považuje se za vůbec prvního reformátora, protože žil dříve než Martin Luther, John Calvin, a Huldrych Zwingli.
Jeho práci a učení velmi ovlivnil Jan Viklef, který byl prvním církevním reformátorským teoretikem.
Hus se narodil v Čechách, ve svém raném mládí odešel do Prahy a živil se církevní službou a zpěvem.
V roce 1393 získal na pražské univerzitě bakalářský titul a v roce 1396 titul mistr svobodných umění.
O čtyři roky později ho církev vysvětila na kněze, a poté byl v letech 1402 až 1403 univerzitním rektorem.
Pokusil se reformovat církev veřejným kázáním, ve kterém odsuzoval nemorálnost biskupů, duchovních a papežské vlády.
Papež Inocenc VII. tlačil na arcibiskupy, aby bránili Viklefově učení, které považoval za kacířské.
Po rozkolu západní církve zvolil koncil v Pise nového papeže Alexandra V., ale ten byl později nazván vzdoropapežem.
Hus a jeho následovníci se sjednotili pod Alexandrem V., stejně jako arcibiskup Zajíc.
Ale Zajíc se obrátil proti nim a přesvědčil Alexandra V., aby vydal papežskou bulu, aby mohl jednat proti viklefismu.
Alexander V. vyloučil Husa a jeho následovníky z církve, ačkoliv se jeho názory již šířily a byly přijímány po celých Čechách.
V roce 1412 zavedla církev odpustky. Hus a jeho následovníci to veřejně odsoudili.
Tři muži, kteří odsoudili odpustky, byli popraveni stětím a o dva roky později byl sám Hus upálen kvůli obvinění z kacířství.